Znáte tu situaci, kdy je vaše dítě zmítáno emocemi, a vy chcete nastoupit jako velící důstojníci do první řady boje a tu válku vyřešit? U nás probíhá poslední dobou často.
Usídlil se u nás velký plačtivý smutek, protože se nechce chodit do školky. Kromě noření se do jádra smutku, pocitu samoty a nejistoty, se u nás odehrála ještě jedna důležitá věc. Díky tomu velkému vnitřnímu trápení, co u nás doma nyní probíhá, jsem po mnoha letech mateřství konečně pochopila i procítila, jak to mají naše děti s emocemi, a co vlastně (NE)očekávají od nás rodičů, pokud nám svoje emoce ukazují.
Dříve se mi stávalo, že když na mě děti vybalily nějaké své silné, nepříjemné emoce, měla jsem pocit, že s těmi emocemi musím JÁ něco dělat.
Že si tím pláčem, řevem nebo vztekem říkají o pomoc – “mami VYŘEŠ TO, mě to bolí, zlobí, sžírá, já nevím, co s tím”.
Tímto čtením situace ve mě narůstal tlak. Musím to vyřešit, musím se postarat o to, aby mé dítě bylo ve školce spokojené. Musím to těm učitelkám říct, co všechno ke své spokojenosti potřebuje…
Musím, musím, musím….
Je lehké ve svém snažení sklouznout do vnějšího světa. A je těžké ve vnějším světě něco jako jedinec “vyřešit”, tam se totiž věci “řeší” (dějí) samy. Takže pod tíhou své touhy po vyřešení něčeho, co ani vyřešit nemohu, do mého nitra přichází frustrace a bezmoc – nemohu pomoci někomu, koho miluji, svému malému “bezbrannému” dítěti….
A při tom mi v tomhle programu „honím se za řešením“ uniká to podstatné.
Uniká mi v ten moment, že to volání o pomoc v podobě propukající emoce má úplně jiný význam.
Děkuji ti Mariánko za to, jak krásně jsi mi ukázala, co ve víru svého smutku opravdu potřebuješ. Pochopila jsem, že nepláčeš proto, že chceš, abych s tím něco dělala. Že mi to ale trvalo!
Když naše děti pláčou, protože v sobě mají emoci, se kterou si neví rady nebo je silnější než oni, jediné, co v tu dobu potřebují, je cítit, že i tak jsou v pořádku. Potřebují cítit, že i s tím, co se s nimi teď děje a co s k nim teď “patří”, jsou námi přijímáni jako milované děti. Potřebují vědět, že i když pláčou, nemusí to zastavovat, protože to ostatní rozčiluje, bolí je z toho hlava nebo s tím (nimi) nechtějí být.
Jediné, co se po nás “chce”, je být tam pro ně. Nic víc.
Nehledat řešení, nepoučovat, nehanět, nesklouzávat do lítosti s nimi nebo do svých vlastních programů.
Jen být tam pro ně v tu dobu, kdy samy sebe nepřimají.
Ukázat jim, že jsou naprosto v pořádku tak jak jsou.
Dát jim přijetí a tím jim ukázat, jak si najít cestu k tomu svému.
Důvěřovat jim, že to zvládnou a dát jim prostor, najít si k tomu svou cestu. Na téhle cestě vzniká síla.
Co víc si pro své děti přát, než naučit je najít v sobě sílu zvládnout jakoukoliv situaci, co jim přijde do cesty?
Lucie z Vnitřního Ateliéru