Hodně se dnes mluví o ženské síle a o tom, jak je pro ženy důležité začít uchopovat svou vnitřní sílu.
Myslím si, že mnoho žen to už ví, cítí, a vědomě či nevědomě je to k tomu stejně táhne. O čem se ale už tolik nemluví, je ta odvrácená tvář toho procesu. Není to jen o tom, že nadšeně skočím do své ženské síly, a ono mi v ní bude dobře, vždycky a za všech okolností.
Naopak, STAVĚT SE PLNĚ DO SVÉ ŽENSKÉ ENERGIE MŮŽE BÝT NĚKDY DĚSIVÉ.
Najdeme tam kromě jiného i silné emoce, hloubky, tmu, nejistotu, chaos.
A to, pokud jsme dosud byly naladěny více na mužskou energii v sobě a vládl nám řád, stabilita a výkon, může být velmi nezvyklé a nepříjemné.
Je to jako vstupovat z mělkých, průhledných a čitelných vod do nevyzpytatelné hloubky.
Z toho místa, kde je všechno čiré, jasné a jasně dané, uchopitelné, protože na vše kolem vidím a to co vidím, tak taky je…se máme dostat do těch hloubek ženských energií, kde to žije věcmi, co nejsou vidět, ale cítit, kde to víří, a hladina se čeří, kde jsou silné emoce, hloubky, tma, chaos, nejistota.
Není se čemu divit, že udělat krok z mělčiny může být děsivý.
Stejně tak i ten moment potom, kdy mi nadšeně skočíme do té hloubky a pak zjišťujeme, že se na nás valí vlny v podobě něčeho, s čím jsme nepočítaly, co neznáme, v čem se snad i utopíme. A ještě je to navíc naše. Jsou to víry našich emocí a vnitřních procesů. Hází to s námi ze strany na stranu. Vůbec se v tom nedokážeme pohybovat. Panikaříme. Často se zoufale snažíme použít to, co máme zažité, tu fyzickou sílu a vůli, a zabíráme a hrabeme se z toho víru pryč tak, jak by to udělal muž. Vyčerpává nás to. Nefunguje to.
Zkusme to příště jinak a nechme tu vlnu, ať se přes nás přežene.
Potopme se do své emoce, prozkoumejme své hluboké vody, zaplavejme si v nich, ponořme se do nich a nechme odplavat vše, co bylo tak dlouho potlačováno. I když je to někdy třeba děsivé. Je to naše. A jakmile tomu dáme svou pozornost a nebudeme předtím utíkat na mělčinu, naše vody se zase zklidní.
Často se navíc stane, že ve svých hloubkách objevíte perlu, drahocenný kousek sebe samé, zárodek nové celistvější bytosti.
A proč to celé píšu? Snad všechny ženy, co kolem sebe mám, se teď noří do svých hloubek.
A hloubky souvisí se silnými emocemi. Nosíme v sobě silné, hutné emoce, takové ty, co se mají za negativní. Některá ze svých hloubek teď potřebujeme vyplavit lítost a plakat a plakat a plakat. Některá bude vyplavovat strachy a nejistoty, některá budeme cítit silnou potřebu vyplavit velké hromady vzteku. Některá budeme chtít zkrátka jen černit.
Vyplavujme ženy.
Abychom se mohli dostat k té perle na dně našich oceánů!
Chceme-li objevit perly, je třeba se neleknout, ale zvídavě zkoumat. Svůj vlastní hluboký oceán.
Pokud máte strach, že to bude na vás PŘÍLIŠ a příliš neřízené, dejte vaší vodě břehy a vyhraďte si na to určitý čas o samotě a vytvořte si bezpečný prostor jen pro vás a vaše emoce. Důležité je dát tomu průchod.
Je v pořádku, když emoce proudí.
Lucie z Vnitřního Ateliéru