Posledních několik týdnů bylo ve Vnitřním Ateliéru ticho.
Nikoliv však v mém osobním vnitřním ateliéru – tam to docela vřelo, vybuchovalo, zoufalo, smutnělo, hysterčilo, opařeně sedělo, tlačilo, bojovalo, hnalo se a padalo…. Šlo se do hloubky, do podstaty mého já. Au. A já mohla jen se toho účastnit.
Nepouštělo mě to do hlavy, aby to všechno vymyslela, ani do žádné velké akce, která by to všechno vyřešila, do žádného úniku…
Ocitla jsem se snad poprvé ve svém v životě v bodě, kdy se po mě chtělo jediné – nedělat teď nic.
A já ten jednoduchý vzkaz nejdřív vůbec nedokázala číst.
Byla jsem hodně unavená, tělo chtělo odpočívat, chodit dříve spát. Své obvyklé radosti jsem odložila do šuplíku, všechny knížky, pastelky, štětce, plátna, karty. Nebyla na ně chuť. Na milované procházky jsem se musela vyloženě vykopat z domu, většinou pod záminkou toho, že děti přece potřebují na čerstvý vzduch. A když nebyly se mnou doma, ven jsem skoro nevycházela.
„Hmmm, no tak teď asi potřebuji více odpočívat, nebudu se tedy do ničeho tlačit,“ říkala jsem si. A tak jsem se zavrtala do deky a pouštěla si filmy nebo různá inspirativní videa. Ale odpočatá jsem se stejně necítila. Činnosti, u kterých jsem dříve odpočívala a pomalu dobíjela energii, mi najednou přestaly fungovat. A já nechápala proč. A trvalo to týdny a týdny. Mé zoufalství se prohlubovalo. Střídavě jsem tlačila a střídavě odpadala.
Proč mě to nepouští si to vyřešit a jít dál? Proč mám jako tak dlouho stát na místě? Proč se nemohu hnout dopředu? Co mám tady v tý nečinnosti jako objevit?
CO SE PO MĚ TEĎ VLASTNĚ CHCE????
Odpověď mi přišla ve snu. Snažím se zoufale dostat do areálu nemocnice, zkouším znovu a znovu přelézt vysoký plot s ostnatým drátem. Potřebuji se tam dostat, abych se mohla léčit. MUSÍM pro své vyléčení přece něco udělat. Nejde mi to se tam vyškrábat, jsem zoufalá. Snažím se tedy plot oběhnout, třeba najdu bránu, vchod nebo díru. Zuřivě běžím podél plotu a větvičky keřů mě rozdírají kůži. Necítím bolest, jen ukrutnou snahu, vždyť přeci když se budu dost snažit, určitě najdu řešení. Další šlehanec od větve a … jééé, brána. Velká kovová brána. Uvnitř se raduji. Doběhnu k ní a beru za ní.
Je zamčená. Sakra! Tohle né, to nééééé! Stojím před stříbrnou bránou a lomcuju s ní. Křičím.
“Tak co mám jako ještě udělat? Co mám udělat? Co se po mě vlastně teď chce?” řvu do svého zoufalství. A pak to přišlo – nic. Vlastně ani nevím, jestli to byl hlas nebo jen můj pocit. “Nedělej nic.”
Probouzím se naléhavostí toho vzkazu. Wau, to byl sen! Jsem ještě celá rozpumpovaná z toho závodu podél plotu se svou bezmocí. Počkat. Cože? To je jako ono? Nemám dělat nic?
Celý život jsem něco dělala. Akce za akcí, výkon, zážitky, zodpovědnost … škola, práce, péče o děti, domácnost, knihy, kurzy, práce na sobě. Tohle se musí zařídit, tohle udržet v hlavě, tohle vymyslet, tady sladit rozvrhy, tady toho vyzvednout, tohle nakoupit, s tímhle vyřešit tenhle konflikt, tady se za sebe postavit, tohle a tamto …
Kdybyste po mě chtěli holýma rukama pokácet les, dala bych to spíš, než nedělat NIC.
Jak se to dělá – NIC?
Vždyť to já neumím!
Neumím vypnout hlavu a být v klidu. Nikdy jsem to nedělala. Děsí mě to.
A zároveň cítím obrovský hlad duše po klidu. Po tom hlubokém, z nitra pramenícím klidu. Takovém tom klidu, při kterém je jedno, co děláte ve fyzické realitě, ale při kterém je hlava absolutně vypnutá
Našla jsem si takové chvilky.
Chodím si pro ně vědomě pod svůj milovaný strom. Sednu si a na pár minut si dopřeju jen nasávat vlhkost půdy pode mnou, sluneční paprsky hladící mou tvář a zpěv ptáků posílající krásné tóny do mých uší.
A postupně přenáším tyhle chvilky do běžného života. Po minutách. Jedu autem pro děti a nemyslím na to, co se jim mohlo přihodit a jak to budu řešit a co budeme dělat, ale chvíli si podržím jen obraz ubíhající krajiny a zaplesám nad záhonkem právě rozkvetlých tulipánů. Nic víc.
Nedovolím dalším asociacím vzít mi můj klid.
Nadechuji svůj klid kdykoliv si vzpomenu. Chci vzpomínat si víc.
Nechávám být vše, co se mi teď zdá neřešitelné, co se nedá dokončit nebo nedá změnit. Jdu do místa v sobě, kde je můj klid a tam leží i další malé krůčky, které někdy udělám.
Takže jestli se po vás teď taky chce nic, dovolte si to.
Netlačte hlavou proti zdi. Dopřejte si klid a klid a zase klid. V té záplavě klidu přijdou další kroky.
Lucie z Vnitřního Ateliéru