Jeden z našich největší strachů je strach z opuštění, strach že zůstaneme úplně samy. Vrhá nás to do absolutní temnoty a děsu. Co když v takové temnotě ale můžeme najít ukrytý obrovský poklad? Svou vlastní sílu!
Strach nás většinou nutí utéct. A pak nás straší znovu a znovu ještě mnoho dnů, týdnů, měsíců, někdy i let…
Co to ale zkusit jinak, zkusit s ním zůstat a podívat se na něj. Za to děsivé. Do jádra našeho strachu.
Jsme úplně sami. Představte si to. Nikde nic než tma.
Z jednoho úhlu pohledu to může být tma děsivá, chladná, skrývající mnoho ošklivého.
Z druhého pak tma jako parťák, který nám zhasíná svět kolem a dává nám tím možnost soustředit se jen na to, co je důležité – na sebe sama.
Z tohohle prvotně děsivého a zoufalého opuštění, osamocení a prázdna se rodí opravdová síla. Taková, která vzniká uvnitř nás. A zevnitř nás rozsvěcí i svět kolem. Prochází tmou a mění ji na světlo. Taková síla, která není opřená o vůbec nic z venku. Taková, co s námi zůstává, ať ve světě kolem nás děje cokoliv.
Pokud se děsíte tmy, zkuste na ni změnit pohled. Možná ukrývá poklad, na který už dlouho čeká.
Lucie z Vnitřního Ateliéru