„Miluji tvoření, snad ve všech významech toho slova. Miluji opravdovost, stejně jako to, ji v lidech probouzet. Miluji pronikání pod povrch věcí a noření se do hloubek lidského nitra. Miluji příběhy, které vypráví naše duše… poslouchat je, zakoukat se do nich, dotknout se jich – cítit je.“
můj příběh – jak jsem se stala lucií jehličkovou,
jakou jsem dnes
Můj příběh je docela obyčejný a přeci v subjektivním prožívání běžné každodennosti jedinečný…
Narodila jsem se, rostla, objevovala, radovala se, brečela, kradla bráškovi dudlík, zlobila rodiče, milovala je i nenáviděla, hrála si, stavěla, bourala, tajně jedla sladké, čmárala – po čemkoliv se dalo…
Pak jsem chodila do školy, pak do další a další.
Bavili mě lidé, příběhy, souvislosti. A nejvíc takové, co nebyly patrné na první pohled. Ty utajené. Ty pod povrchem. Bavily mě moje chvíle s pastelkami i hvězdami, na obloze i na papíře – v podobě astrologie. Bavilo mě dozvídat se nové věci na seminářích i v knihách. Bavila mě příroda. Cestovala jsem, poznávala krajiny blízké i vzdálené, ty vnější i své vnitřní.
Pracovala jsem s lidmi, vždycky jsem chtěla. Jen by mě nenapadlo, že budu začínat na úřadě práce. Prováděla jsem klienty procesem hledání zaměstnání a tvořila nástroje, které jim v tom měly pomoci. Brzy na to jsem také začala poznávat, jaké to je vést kolektiv a mít zodpovědnost za celé oddělení.
S odstupem času považuji za velký zlom ve svém životě příchod mateřství. A to teď nemám na mysli proto, že mi do života postupně přišli tři velcí, byť malinkatí, učitelé a díky interakci s nimi i mnoho AHA (i SAKRA) momentů. Období na mateřské dovolené pro mě bylo obdobím velkých změn. Obdobím, kdy jsem naplno obrátila pozornost dovnitř.
Mezi mým světem vnitřním a vnějším to začalo drhnout. Čím dál tím méně se mi dařilo být spokojená v rolích, které jsem si vytvořila. Objevovaly se stále větší a větší rozpory mezi tím, co jsem žila a žít chtěla. Nedokázala jsem je sladit dohromady a tak jsem spoustu dosud žitých pravd světa vnějšího opustila.
Prošla jsem si těžkým obdobím, musela se naučit postavit se na vlastní nohy a stát za sebou. A stále se něco učím.
Jen mě to učení už tolik neznepokojuje. Protože vím, kdo jsem, co chci a s čím od sebe mohu počítat. Znám své talenty a dary, stejně jako svá slabá místa a stíny.
Dostala jsem krásné jméno – Lucie. Lucie znamená světlo a já to své světlo našla. Vede mě mým životem, a svítí mi i v mém podsvětí.
Kéž také vy najdete to své. Budete-li chtít, ráda vám s tím pomohu.
jak pomáhám druhým?
Má nejdražší průvodkyně v pravdě, chci Ti poděkovat za to, že jsi mě propojila s přírodou, s mými kořeny a především se sebou samou. Díky tobě jsem „zahleděná víc do sebe“, což je v mém případě myšleno jen v tom nejlepším slova smyslu.
Individuální i skupinová práce s Luckou pro mě vždy byla velice inspirativní a přínosná. Podařilo se mi pod jejím laskavým a empatickým vedením vyřešit nejen otázky ohledně zdraví a vztahů, ale hlavně se dostat sama k sobě. Zjistit tak, co ve mě dříme, a chce ven. Zachytit svoji ženskou energii, kterou jsem léta opomíjela a zatlačovala. Každé sezení pro mě bylo velice příjemné, i když sáhnout si na své nitro není úplně jednoduché.
Pro její laskavost, úsměv, empatii, naladění a celkové její umění se k Lucii vždy ráda vracím a těším se, která oblast mě samotné se otevře tentokrát.
Lucce vděčím za mnohé, obrovsky mi pomohla ve chvílích, kdy mi bylo nejhůře. Její dar a schopnosti mi pomohly v době, kdy by jiní mysleli, že blázním. Právě Lucce vděčím za to, že jsem se tenkrát nezbláznila nebo nesesypala.
Jednotlivá individuální sezení mi otevřela cestu k tomu ušlapanému já tam někde uvnitř, uchopení své ženskosti, a odvahy přiznat si, že opravdu nemusím být nejlepší, aby mě měl někdo na světě rád.
Měla jsem tu čest se zúčastnit kreativních setkání s pastelkami v kruhu dalších tvořivých žen. Byť se celý život potýkám s neuměním kreslit, nakonec jsem vždy odcházela nadšená a o trochu více sama sebou.