Jako zastánce myšlenky, že vše v našem životě se mění (a že je to naprosto přirozené), si musím přiznat, že jsem v otázce udržení lásky bývala dlouho naivní….
Jako holka, a zůstalo mi to i v dospělosti, jsem moc chtěla, aby se mnou zůstala napořád. A sní i vše to krásné, co cítíme, když se milujeme. Jenže ještě nikdy se mi to ve vztahu nepodařilo. Nikdy jsem ji neudržela. Vždycky odešla. A já to vnímala jako svoje selhání.
Můj současný vztah mě otevírá a učí mnohému. Třeba i tomu, jak to můžu mít s láskou.
Občas se zatoulám myšlenkami do minulosti. Dnes jsem se “mimoděk” při cinknutí mobilu vydala do dob, kdy se mi srdce rozbušilo jako zvon pokaždé, když mi mobil oznámil příchod zprávy. Tušila jsem, že bude od NĚJ a já budu hltat písmenka poskládaná do hřejivých slov a lítat si přitom na obláčku. Po chvilce létání na obláčku v minulosti jsem si všimla, jak s touto bleskovou vzpomínkou přišla i lítost, že ty časy už jsou pryč, cinknutí zprávy už neznamená vyletění do vyšších sfér. Bylo mi najednou trochu smutno z toho, že už nejsem v tom permanentním polapení bláznivé a vášnivé lásky.
Dříve bych tady taky skončila a odnášela si divnou pachuť zklamání. Prý láska, co má být navždy… Tak proč po chvíli odchází? Nebo se mění na něco, kde už není prostor pro divoké bušení srdce?
Dnes jsem šla dál a za svou lítostí jsem našla svou odpověď.
Je pravda, že jsem přišla o to bušení srdce a krev ve tvářích kdykoliv se ON objevil poblíž a já HO směla třeba jen koutkem oka zahlédnout. Ale místo toho mám to štěstí hledět do JEHO krásných modrých očí několikrát za den.
A když se do nich opravdu podívám, když si dovolím zastavit se a ponořit se do nich, cítím to bušení srdce stejně i teď.
Ta láska a všechno to krásné s ní, je tu pořád.
To, co se mění, není ona, ale náš postoj k ní.
A jak se stává součástí našich životů, těch každodenních, musíme si na ni mezi všemi těmi ostatními věcmi jenom udělat místo.
Není třeba ji držet. Ona je tu. Pořád.
Je třeba se jí jen občas zahledět do očí a spojit se s ní.
Lucie z Vnitřního Ateliéru