Milovat sebe samu. Donedávna docela tabu, dnes je ale sebeláska populární téma. Narazíte na ni v knihách, článcích, rozhovorech, ženských setkáních a kurzech. A je to dobře, potřebujeme milovat samy sebe.
Pojďte se mnou ale o kousek dál. Podívejme se za tu „sebelásku“, kdy hýčkáme samy sebe na duši i těle a jsme pak (na chvíli) plné dobré nálady a síly zvládat všední život s lehkostí a úsměvem.
Ochutnejte se mnou na příštích řádcích sebelásku jako přijetí svých stinných já.
Každý je máme.
Nechtěná já, odštěpená, hluboko zakopaná, popíraná, odšoupnutá JÁ, která se nám do života nehodí.
Nosíme je stále sebou, pečlivě zamčená ve sklepení. A oni tam čas od času burcují zámky tak hlasitě a mohutně, že hýbají celým naším světem. Častým takovým nechtěným já u žen je furie, ničitelka.
Furie si vůbec nebere servítky, prožene se s prudkou, ničivou vášní naším domovem. Nezaklepe, nezeptá se, jestli může dál, prostě vyrazí dveře a usídlí se v našem království. Křičí, hází, vzteká se, ničí, shazuje, bourá, mění na kámen, je ironická, kritická, cynická, zesměšňuje, ponižuje, přináší chlad, kritizuje, odděluje, rozděluje, zabíjí…
Připravuje o životní sílu.
Když vládne našemu království furie, všechno je jako lítý boj. Tam kde je ona, je peklo a pokud není, je schopná ho kolem sebe vytvořit. Furie nezná radost, smích, ani lásku. Když našemu království vládne furie, jsme odpojeny od svého těla, svojí duše, sebe sama. Jedeme její nebezpečný a ničivý program (sebe)destrukce.
No kdo by s někým takovým chtěl být?
Já často nechtěla a vždycky jsem se snažila ji ze svého království vyhnat. Zjistila jsem, že zastavit ji jde jen stěží. I tak jsem ten boj s větrnými mlýny dlouho zkoušela.
Furie je živel a mívá ohromnou sílu. V jejím běsnění ji nepřetlačíme.
Zvolila jsem tedy jinou taktiku. Na chvíle jejího běsnění jsem kapitulovala, dala jsem prostor mu prostor a teprve po něm jsem se znovu ujala vlády. Vzala jsem bič a s opovržením ji vypráskala pryč. Zpátky do sklepení. Do těch temných míst, co jsou uvnitř mě hluboko pohřbená. Ta odvaha byla ale jen na povrchu. Uvnitř jsem se děsila dne, kdy se rozhodne zase vlítnout do mého království, mého domova. A o vnitřně sžíravých pocitech viny se asi nemusím rozepisovat.
Pokud jste někdy zažili běsnění své furie, víte, o čem mluvím…
Nějakou dobu mi trvalo, než se mi podařilo přetrhnout koloběh běsnění a studu za škody, co moje furie napáchala.
Nějakou dobu mi trvalo sebrat odvahu a sestoupit do temných koutů svého království.
Odemknout ty zámky.
Odklopit ty dveře.
Pohlédnout do očí své furii a zjistit o sobě úplně „TO NEJHORŠÍ“!
A to nejhorší, co se mi stalo, bylo, že jsem se seznámila se sebou samotnou a stala jsem se kompletnější, úplnější a tím i silnější.
„TO NEJHORŠÍ“ na tom celém totiž byla smrt mého přesvědčení o sobě a „tom nejhorším“ v sobě.
Přijala jsem furii jako jedno ze svých já, sklonila jsem se před její ničivou silou, uznala ji právo na existenci.
Cítím a vím, že má-li mi život fungovat a já ho žít naplno, a ne jen v něm přežívat, nemůžu hrát jen s postavami, které jsem si oblíbila.
Je třeba s láskou začlenit do svého života i postavy, které se mi na první pohled nezamlouvají.
Třeba jako moje Furie. Která má i nadále chuť běsnit v mém království, ale od té doby, co jsme se seznámily, jsme schopny spolu vést dialog a minimalizovat škody ve světě vnějšími i v tom vnitřním.
A o tomto dialogu zase třeba někdy příště.
Lucie z Vnitřního Ateliéru